Pretty woman - 12.. Pokoj č. 12

„Sakra!“ Obrátil se ke svému stolu a začal na něm hledat nějaké zvláštnosti a anomálie. Pak zcela nekompromisně prohlásil: „Někdo tu byl! Někdo tu byl a něco hledal!“

Chladně ocelový a čerstvě brčálový pohled se ve vteřině střetly, v hloubce duhovek majíce nepříjemné poznání.

„Cože?“ Zareagovala ihned Harriet a vůbec nepochybovala o tom, že slova jejího kolegy jsou pravdivá. „Jak to víš? Jak si to poznal?“
„Voda,“ ukázal na stůl zrovna čerstvě přetřený zřejmě nějakou hadrou navlhčenou vodou. „Někdo se snažil setřít otisky prstů.“
„Proč by to dělal tak mudlovským způsobem. Vždyť mu muselo být jasné, že takhle to bude hned poznat!“ Opáčila nepochopitelně dívka a zalovila prsty ve vlasech.
Draco Malfoy se na chvíli zamyslel a snažil se přijít na to, jakému „nepříteli“ asi čelí.
„Buďto to byl opravdu někdo hloupý nebo zatraceně chytrý a tohle je jen další past. Snaží se nás zmást. Třeba chce, abychom o něm věděli. Ale ne, abychom ho našli. Hraje si s námi. Každopádně tu byl a při té příležitosti prohledal, co se dalo. Moje složky. Nenechal jsem v takovém úhlu.“
Harriet propustila uzdu taky své představivosti. „Nebo to mohl být nějaký mudla, tedy, spíš moták, nevím, jak by se tu dostal mudla. Ale nemusí umět kouzlo na odstraňování otisků. Myslíš, že by to mohl být nějaký amatér?“
„Taky možnost, ale amatér? To těžko, jinak by mu to tak dlouho neprocházelo a neutíkal by nám ty dlouhé měsíce,“ zatvářil se aristokrat vážně, „otázkou ale teď je, co tu hledal nebo proč tu byl. A jestli to byl on nebo jestli nemá komplice.“
„Určitě chce vědět, jak daleko jsme pokročili. Nebo chce zkonfiskovat nějaké důkazy.“
Náhle se Dracovi v hlavě rozsvítilo a otočil se ke své tabuli s poznámkami.
Stihl přečíst první tři odrážky, v nich stálo: piktogramy na těle mrtvol, identifikační formule, márnice okrsek osm, než pocítil po celém těle jakési mravenčení, pak jakousi nepříjemnou malátnost. Náhle mu svět před očima zčernal, zkrátil se mu dech, slyšel každý úder svého srdce, a jako pytel brambor se sklátil k zemi, aniž by měl nadvládu nad svým vlastním tělem.
Pohltilo jej bezvědomí.


„Malfoyi! Malfoyi!“ Přiběhla k němu rychle Harry a klekla si k jeho bezvládnému tělu a zatřásla s ním. Nic se nedělo, nereagoval ani na oslovení, ani na dotek. Prsty nahmatala sotva znatatelný puls pod krkem. „Pomoc! Pomoc!“ Začala křičet z plna hrdla.

Po pár minutách k ní konečně někdo doběhl, když hůlkou rozrazila dveře a vyslala na chodbu rudě rozžhavenou světlici, která obklopila celé prostory.
Do kanceláře vběhl kolega z vedlejší místnosti. Také bystrozor.

Harry mu vyděšeně pohlédla do očí a s hysterií v hlase zakřičela: „Zajděte pro nějakého léčitele, zaletaxujte k Mungovi. Draco Malfoy…on…proboha,“ sklonila se blíž k němu a všimla si, že jeho hrudník se přestal vzdouvat, „on nedýchá!“

***


Trvalo to snad věčnost, než se někdo od Svatého Munga rozhodl s ní prohodit slovo. Dělali, jako by tam právě nebyla, jako by byla vzduch.
„Promiňte,“ snažila se už po několikáté zastavit nějakého léčitele v hábitu barvy citrónu. „Promiňte,“ zopakovala znovu, když se nezastavil a nadále ji ignoroval.
Léčitel se na ni ohlédl.
„Jak je na tom Draco Malfoy. Jsem tu bezmála několik hodin a stále mi nikdo nic neřekl!“ Zamračila se, aby dala najevo svou nevoli a podrážděnost. V jejím hlase byly znát obavy a snad i strach. Ano. Právě tyto chvíle člověku umožňují, aby si uvědomil, jaký vztah k lidem má. Právě tato chvíle Harriet umožnila, aby pochopila, že svět bez Draca Malfoye by byl prázdný a suchý. Chyběly by jí ty jeho věčné pichlavé poznámky, jeho arogance a ano, musela si to přiznat, i jeho vtip, možná i ta odhodlanost dosáhnout všeho, čeho chce. Svět bez Draca Malfoye by už nebyl ten pravý.
Její vědomí ji našeptávalo, že toho arogantního blbečka má vlastně docela ráda a někdy se jí s ním i dobře spolupracovalo, pokud se nenavážel ani do ní, ani do jejích přátel.

„Vy jste z rodiny?“ Otázal se přihlouple léčitel.
„Ne, já jsem ho…“
„Pak je mi líto,“ skočil jí znovu do řeči, „ale máme povolení informace o pacientech sdělovat jen členům rodiny a nejbližším přátelům,“ otočil se na podpatku a nedal ani možnost brunetce poznamenat, že ona v jistém směru je jeho nejbližší přítelkyně.
Otočil se a v mžiku byl pryč a Harriet ještě víc nasupená než doposud.
Jak má k sakru zjistit, co s Malfoyem je?
Není snad mrtvý, že ne? Vypadal opravdu zle. Byl bledý, neměl skoro žádný puls a pak…pak najednou přestal dýchat.
To ten zmetek, co má co dočinění s těmi vraždami kolem. To on za to může. Přišel si občíhnout situaci. Přišel slídit a hledal důkazy. A prokletí, které bylo v tomto případě zřejmé, se aktivovalo, protože oba dva už byli případu velice blízko. Proč se tedy něco nestalo i jí? Proč se to dotklo jen Draca?
Proč? Protože to on na to přišel. To Draco si těch piktogramů všiml. To on přišel na to, že se příště už bude dát zjistit, kdo je vrahem a bude jen otázkou času, než ho vypátrají.

Nemohla tomu uvěřit, ale byla k smrti vyděšená. Co když mu záměrně zatajují, co s ním je. Co když už není? Co když opravdu umřel? Co se mu jen stalo. Co to prokletí způsobilo? Pastorek přece říkal, že ve většině případů u bystrozorů způsobila dračí spalničky nebo něco podobného, co se dalo během pár týdnů vyléčit. Potom tedy nezbývalo, než si myslet, že všichni předešlí jejich předchůdci, kteří měli případ na starost, nebyli ještě daleko. Možná jim pod ruku přišlo pár nevinných důkazů a tím pádem ještě nebyli tak blízko cíle a už byli postiženi.
Hlavou ji vířilo tolik myšlenek. Byl nervózní a stále očekávala jen to nejhorší.

„Promiňte,“ vytrhla ji z přemýšlení přítomnost ošetřovatelky, která procházela kolem. Musela to zjistit, za každou cenu. Ošetřovatelka ji zřejmě neslyšela, a tak se znovu ozvala. „promiňte, slečno ošetřovatelko,“ oslovila vcelku mladou dívku. Ta se zastavila, věnovala jí pohled a mile se usmála.
„Omlouvám se, jestli vás ruším. Ale jsem už bezradná. Jsem tady už několik hodin a stále nevím, jak na tom je můj..eh…snoubenec,“ pokusila se o milosrdnou lež, která pro ni mohla znamenat klíčem k otevření dveří, za nimiž se skrývaly informace, které tolik chtěla získat. „Všichni kolem mě ignorují a já už nevím, co mám dělat.“
„Jistěže, chápu vás. Váš snoubenec a o koho přesně jde? Jaké je jeho jméno?“ Rozevřela nemocniční desky, v nichž měla schovaných několik lejster.
Konečně. Konečně někdo, kdo jí byl ochotný pomoci.
„Draco Malfoy, přivezli ho sem s neidentifikovatelným poraněním. Trvalé poškození způsobené zaklínadly. On je..bystrozor,“ mnula si nervózně prsty a snažila se vypadat jako vyděšená budoucí nevěsta, která trne strachy nad životem svého milovaného.
„Malfoy, Malfoy…aaano, tady ho mám. Draco Malfoy, číslo sto třicet dva. Pojďte za mnou, najdu vám jeho složku,“ vybídla Harriet a táhla ji přes celé poschodí až k přijímacímu pultu naproti výtahu.
Harry se opřela o pult a vyčkávala, uvnitř majíc prapodivné pocity úzkosti. Srdce měla sevřené a opravdu se bála, že se dozví něco, co nechce. Prosila ve skrytu nejmocnějšího Merlina, aby nedopustil to, z čeho měla hrůzu. Aby byl Draco Malfoy živ a aby se uzdravil. Nedokázala si představit, že by ho už nikdy neměla vidět. Že by měla chodit do té prázdné kanceláře sama a že by tak ztratila i pracovního partnera. Musela přiznat, že Malfoy je dobrý partner. Dosáhl mnoha výsledků a ať byl jakkoliv nepříjemný, byl to prostě Malfoy. Ten Malfoy, který jejímu životu dodával adrenalin. Už od školy. Její protějšek, rival, sok, nepřítel, byl výzva, byl všechno a ona ho ve svém životě chtěla mít i dál. Kdo by jí pak tolik znepříjemňoval život? Kdo by ji vytrhával z té denní všednosti a šedosti. Ne, on musí žít!


„Ano,“ vytáhla ošetřovatelka složku, „tady je, už ji mám.“
Zelené duhovky ožily a v nich i soustředěnost.
„Draco Malfoy. Je mi líto, co vám teď řeknu, nebude to pro vás nic lehkého, ale asi byste se měla posadit…“ vyšla zpoza pultu a rukou naznačila na židle u zdi.
„Ne,“ zvýšila Harriet Evansová zničeně hlas, který se ji zlomil. „On je mrtvý!?“
Téměř všichni v chodbě se po ní otočili. Šlo na nich však vidět, že s ní soucítí, protože se nezdáli být nijak pohoršeni.
„Uklidněte se, prosím,“ snažila se ji utěšit dívka, ale Harry vyletěla ještě víc z kůže.
„Uklidnit se? Jak to myslíte? Jak byste se uklidnila, kdyby vás snoubenec byl…“nemohla to slovo ani znovu říct. Ne, nemohla. Nešlo to Kdyby ho řekla, bylo by to už definitivní a ona nechtěla, aby to bylo definitivní. Nemohla tomu uvěřit, nemohla to přijmout. To zkrátka nemohlo být možné. Draco, on…byl občas docela fajn. Oči jí zvlhly a sama překvapená návalem těch pocitů se rozeštkala.
Dívka se znovu mile usmála. „On není mrtvý!“
„Co?“
„Nechte mě prosím domluvit. Ne, není mrtvý,“ pokračovala, „ale je ve velmi vážném stavu. Léčitelé jeho stav sice stabilizovali, ale pohybuje se na hranici. Je nízké procento, že by přežil bez následků. Zdá se, že ta kletba poškodila jeho centrální nervovou soustavu. Proto nemůže dýchat. Jeho mozek teď pracuje jen z poloviny procent, než je běžné, a nedokáže udržet všechny orgány funkční, proto jsme udělali, co bylo v našich silách, abychom sehnali podpůrná zařízení. Kouzla nějak nechtěla působit, byli jsme nuceni použít mudlovskou medicínu, jistě to chápete. Museli jsme sáhnout i do mudlovských prostředků, nebyla jiná šance. Je napíchnutý na kapačku. Plíce má napojené na dýchací přístroj a monitorujeme mu játra a srdce. Zbytek je zatím plně funkční, ale možná je jen otázkou času, kdy se celý jeho organismus zhroutí. Léčitelé to nedokáží odhadnout. Neví, co způsobilo tenhle zvrat. Vy jste údajně říkala, že to bylo nějaké prokletí…kletba, ale nedá se to zjistit. V mozku pana Malfoye je jakási bariéra a ani školení nitrozpytci nejsou schopní zjistit nic konkrétnějšího,“ ukončila svůj dlouhosáhlý monolog.
Harry stála zaraženě a nohy ji sotva nesly. „Takže tím chcete říct, že je teď závislý na všech těch přístrojích a pokud se to nezlepší nebo nezjistíte příčinu, tak umře?“
„Je mi to líto, slečno, ale zatím se nepodařilo najít jinou možnost. Děláme, co můžeme…“
„Já vím,“ přitakala dutě Harriet a snažila se zaplašit další slzy, které se ji draly do očí, aniž by chápala proč. Malfoy jí přece nebyl nikdy nijak blízký. Neměla potřebu se kvůli němu takhle cítit. Neznamenal pro ni to, co třeba Ron, Hermiona nebo Remus. Nikdy mezi nimi nebyl hlubší vztah než kolegiální. Tedy, pokud nepočítala ty jeho pokusné excesy jak ji svést. Ale jinak byli pouze pracovní partneři a ve škole se dokonce do krve nesnášeli a dělali si naschvály. Tak proč je to teď tak zvláštní?
„Mohu ho vidět?“ Optala se po chvilce zamyšlení.
„Jistěže,“ mladá ošetřovatelka se snažila být vstřícná a ponoukala ji, aby nevěšela hlavu. Že nic není ztraceno, i když se to tak jeví. Že jejich nemocnice je nejlepší v Británii a udělají cokoliv, aby Draca uzdravili. „Je na pokoji dvanáct.“
„Děkuji,“ opáčila Harry aneb bývalý Chlapec, který přežil, hluše.
Nečekala ani minutu a ihned se vydala hledat zmíněný pokoj.


***


Draco měl pokoj sám pro sebe a když vcházela, všimla si, že přede dveřmi stojí jeden z jejích kolegů z oddělení bystrozorů.
„Kevin Hokkins? Co tu děláte?“
„Slečna Evansová, nemýlím-li se?“
„Ano, to jsem já.“
„Poslal mě tu ministr. Je evidentní, že na Draca Malfoye má někdo zálusk a všichni na oddělení ví, oč se jedná, tak nás tedy pověřil, abychom se zaručili o to, aby se nikdo nepovolaný k němu nedostal. Máme to tu zabezpečit nejsilnějšími kouzly, aby atentátník nemohl třeba dokončit, co započal. Nastavuji zde alarm. Pak se sem nikdo nevítaný nedostane a od Munga už máme taky povolení.“
„Ano, taky jsem na to myslela a chtěla něco podobného udělat. Je výborné, že na to myslí i jiní. Děkuji vám i za něj.“
„Jdete dovnitř?“ Zeptal se muž s hnědými vlasy ve středních letech.
„Ano, chci ho vidět.“
„Není to zrovna příjemný pohled, to vám řeknu, slečno,“ mávnul ještě jednou hůlkou, načež ji zastrčil do hábitu. „Tak hotovo. Tak já už půjdu. Tak hodně štěstí, slečno Evansová.“
„Děkuji, pane Hokkinsi. Nashledanou.“


Kevin Hokkins měl pravdu.
Když Harriet vstoupila do pokoje, málem se nedokázala nadechnout, jak ji všechny ty hadičky dráty a monitory vyděsily.
Když to před chvílí ta ošetřovatelka říkala, nevypadalo to až tak příšerně jako teď, když to všechno „harampádí“ kolem mohla vidět a vlastní oči.
Bledý Draco ležel v posteli s bílým povlečením. Ústy mu procházela průhledná trubička velká průměrem asi jako vlašský ořech. U postele stál monitor, který značil, jaké má jeho srdce ozvy a monitoroval to jako takové několikaúhlé sinusoidy a jako grafy.
Byl to příšerně skličující pohled.
Nikdy v životě ještě neviděla Draca Malfoye takto bezmocného. On, ten člověk, který vždy dosáhl všeho, čeho si zamanul. Ten člověk, co byl vždy nad věcí a který působil arogantně a sebestředně. Ten člověk, v němž tkvěla taková energie a síla. Bylo to neuvěřitelné.
Dotkla se jeho bledé ruky a šokovaně ji zase vzala zpátky, když ucítila, jak je ledový.
„Draco,“ zašeptala hněvivě, „já toho hajzla, co ti to udělal, najdu. Ty se uzdravíš a společně ho pošleme do Azkabanu!“

11. Kapitola || 13. Kapitola

32. Třicet dva kroků31. 31. červenec30. Třicet mil29. Dvacet devět let čekání28. Dvacet osm týdnů27. Dvacet sedm minut hrůzy26. Šestadvacet minut po sedmé25. Naposledy před pětadvaceti lety24. Dvacet čtyři hodin23. Třiadvacáté narozeniny22. Po dvacáté druhé hodině21. Den po dvacátých prvních narozeninách20. Dvacáté výročí19. Od devatenáctého století18. Osmnáctá hodina17. Sedmnáctého května16. Jako v šestnácti15. Počítej do patnácti14. Čtrnácté pokolení13. Pátek třináctého12.. Pokoj č. 1211. Jedenácté přikázání10. Deset minut slávy9. Devět životů8. Osmý okrsek7. Sedm hodin večer6. Šest měsíců5. Pět (ne)smyslů4. Čtyři vraždy stačí, drahoušku!3. Tři přání2. Dva protichůdné pocity1. První máj